Historie domu
Příběh domu v dnešní Hroznové ulici č. 28 lze díky písemným pramenům vyprávět už od středověku. Jeho osud je poznamenán velikým požárem, ale také mnoha generacemi poctivých řemeslníků, kteří tady provozovali pekárnu, řeznictví či sladovnickou dílnu. Hovořilo se tu česky i německy, neboť mezi zdejšími obyvateli se střídali příslušníci obou národností žijících ve městě.
Původně byl ovšem dům mnohem větší, dokonce snad patřil k nejrozsáhlejším ve městě, a teprve postupně se rozdělil na několik menších. Středověký objekt zaujímal prostor na rohu ulic Hroznové a Plachého, v místech nynějších adres Hroznová č. 28 a 26, Plachého č. 5, 7 a 9. Podobně veliký dům si mohly dovolit jen nejzámožnější měšťanské rodiny. A skutečně, roku 1395 se jako držitel uvádí významný měšťan Paul Herusch. Někdy na začátku 15. století musel zřejmě svůj majetek prodat, a tak se na dům dostal bohatý muž s pěkným příjmením Jan Hojamoj, absolvent medicínských studií a také zbožný člověk, jenž přispíval na zřízení oltářů ve farním kostele. V té době ale došlo k oddělení severní části parcely, kde si pekař Andrlin zařídil samostatný dům, dnešní Plachého č. 9.
Rodina Heruschova jako by se svého dávného bydliště nechtěla vzdát. V letech 1482 až 1514 vlastnil velký nárožní dům opět Paul Herusch, předpokládejme, že vnuk či pravnuk toho předchozího. Na krátkou dobu byl objekt připsán Anně Benešové z Jívovice, ženě ze starobylého rytířského rodu, a poté opět Petru Heruschovi. O něm víme, že provozoval sladovnické řemeslo, velmi vážené a velmi výnosné. Roku 1555 majetek zdědil jeho syn Vincenc Herusch, ale jím měšťanská dynastie vymřela, a v roce 1578 vdova Uršula prodala celý dům Bartoloměji Friczkovi. Ještě před začátkem třicetileté války se dědictví ujal Benedikt Friczko, který se tu dočkal zničující katastrofy – obrovský požár 24. července 1641, díky větru přeskakující z jedné vysušené střechy na druhou, pohltil celé domovní bloky v okolí Hroznové a Plachého ulice.
Spáleniště na rohu potom koupil pekařský mistr Václav Zeissl, dlouho se pokoušel dům obnovit, ale bylo to zřejmě nad jeho síly. Opravil nebo postavil asi jen malou část, až se nakonec rozhodl vše prodat. Nejspíš nenašel kupce, který by měl zájem o tak obrovskou parcelu, a rozdělil proto nemovitost na dva nestejně velké díly: menší východní stranu odkoupil v roce 1674 švec Tobiáš Richter (tím vznikl samostatný dům, nyní Plachého č. 5 a 7), a poněkud rozsáhlejší západní část získal od Zeissla roku 1679 mlynář Jan Měřička. Tímto datem začínají samostatné dějiny domu v Hroznové č. 28.
Jan Měřička užíval dům dosti dlouho, a pravděpodobně jej také přestavěl v barokním stylu. Od Měřičky ho teprve v roce 1722 koupil jiný mlynář, Jiří Lydman, následně Ondřej Urban a roku 1737 řeznický mistr Dominik Planer. Jeho rodina zde opět nějaký čas vydržela, stejně jako řemeslo. S domem byl dokonce trvale majetkově spojen jeden krám v nedalekých masných krámech. Ke střídání generací došlo v roce 1761, kdy se dědictví ujal řezník František Ploner, a po něm 1798 Matyáš Ploner, rovněž řeznický mistr. Matyáš nechal v roce 1813 provést celkovou klasicistní přestavbu, jíž projektoval a uskutečnil stavitel Jan Marek Hofer, a která vtiskla domu v podstatě dnešní podobu. Naštěstí tehdy zůstalo zachováno krátké podloubí, představující dnes zvláštnost a odlišující dům od jeho sousedů. Původně se ale v Hroznové ulici nacházelo mnohem více domů s podloubím, které v průběhu 18. a 19. století z různých příčin postupně mizelo.
Ještě po roce 1852 držela dům Matyášova dcera Františka Plonerová. S odchodem Plonerů odešla i řeznická živnost a dlouhé desítky let zde potom měla tradici pekárna. Koncem 19. století ji provozoval Tomáš Jasan, jenž v roce 1894 přistavěl levé dvorní křídlo s pekařskou dílnou v přízemí a obytnými místnostmi v patře. V rozšiřování provozu pokračoval i jeho nástupce Karel Schmidtmayer, když se přiženil k Anastázii Jasanové, a roku 1911 postavil příčné zadní křídlo. Po Schmidtmayerovi převzal dům s pekárnou ve dvacátých letech František Bambule, poslední soukromý pekař, jehož housky voněly Hroznovou ulicí ještě v roce 1948.
Daniel Kovář, Státní okresní archiv České Budějovice